s ním pochyb setba zrakem zkaleným,
hrůz nevýslovných hejno vylétlo!
To blíží se, jak zdivočení chrti,
by stáhlo tebe ve hlubinu smrti.
Tak mocně zápasíš — proud slzí krvavých,
nejhlubší muka duše věstí vzdmulé.
„Ten kalich krve nejde z očí tvých,
ty pít jej musíš, Bože, buď tvá vůle!“
A opět v tichém křídel rozechvění
se blíží anděl, jak v den pokušení.
Ó místa nejsvětější minulosti!
Gethsemanne a Golgato! Vy v davy
zvěst přeradostnou zníte do věčnosti,
že člověk s Bohem usmíření slaví,
je smířen srdcem, jež tu zápasilo,
tam krvácelo a smrt porazilo!
Ó místa svatě vážné přítomnosti!
K vám unavená duše podnes spěje,
u žití zdrojů čeká s toužebností,
až anděl Boží zas je rozechvěje.
Nemocní hrnou se — nebe se otevírá,
a voda žití pramení se čirá!
Ó místa, soude světa budoucnosti,
naděje zbožným, hříšným prokleta!
Před vámi sláva taje v nicotnosti,
z vás požehnání rosí do světa.
Tak v před i v zad vy zříte ve vysoku,
vy hranečníky ve věčností toku.
