Zář měsíce v nejistých prškách kmitá
v hlubokou půlnoc jako přes závoj,
dav mračen jako bouří strhán lítá,
po divé bitvě rozprášený voj,
a Kidron nezkrotný v dol vře a hřímá —,
háj oliv na zamlklých skalách dřímá.
Tví učeníci, Pane, rozloženi
na vlhké půdě spí, a přízraky
jim z duší plaší klid a děsí v chvění
to ticho, jež je halí v oblaky,
zří tebe ve snu, kterak se k nim blížíš,
jak vzdycháš a jak v modlitbách se nížíš.
Ty však tam ležíš sám! A žádný svět
muk nechápe, v nichž velké srdce tone,
ty ležíš zlomen pod nesmírnem běd,
rány se otvírají krvoronné.
Poslední nejtěžší to útok bolů,
to zem a peklo chce tě srazit dolů.
Před zraky tvými stojí hora muk
a na ní kříž a pošklebači důle:
toť hora tvá, tvůj kříž, tvých bolů shluk, —
toť osud tvůj, — ne, toť tvá vlastní vůle.
To není dost — co nevysloví ústa:
tu samo peklo v žalobníka vzrůstá.
Chceš nésti hřích — a on se jako dým
z nejhlubších temnot plazí na světlo,
Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/116
Tato stránka byla zkontrolována
