Přeskočit na obsah

Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/105

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována
103
Pěvcova kletba

ať uvadnete hrůzou, ať vyschnou prameny,
ať ostane z vás navždy jen úhor kamenný!

Buď proklet, arcivrahu! ty kletbo bratrů mých!
Tvou celou kleji snahu po věncech krvavých!
Zvuk tvého jména zajdi, v noc věčnou uvázna,
jak smrtné chropotání nechť vyzní do prázdna!“

Kmet zavolal to hlasně, Bůh slyšel jeho sten,
zdi leží rozmetány, strop sálů probořen;
sloup jedinký jen hlásá bývalou nádheru;
i ten snad, rozpuklý jsa, se shroutí k večeru.

Kol místo zahrad leda poušť zeje strašlivá,
strom nikde chládku nedá, zdroj nikde nezpívá,
jak slul ten král, zpěv nezná ni kniha nechová;
nepaměť nad ním bezdná! Toť kletba pěvcova.