Jen si tohle pomyslil a už měl v ruce škatulku sirek. »Hrome,« lekl se Jíra, »tohle už je druhé přání. To jsem to vyved! Teď, holenku, mně už zbývá jen jedno přání! Musím si honem přát něco nejlepšího, co by stálo za to. Co takhle si přát, abych byl českým králem? Jo, ale to není jen tak; chudák má žena, až by se ráno probudila jako královna, by měla hrozný oulek; a pak, měla by na krku tolik čeládky a taškářů lokajů a ministrů a vojevůdců, a to není jen tak, vařit pro tolik lidí. Musím se jí dřív zeptat, jestli chce být královnou. A ona spí jako pařez! Pane Bože, kdyby se aspoň už chtěla probudit!«
Jen to dořekl a jeho žena se zvedla na posteli a řekla: »Co mně budíš, ty flamendře, ty mazavko, ty vzteklej chalupníku?«
Tu poznal Jíra, že už řekl třetí přání a že už nemůže dál nic žádat. Nejdřív chtěl šeredně zasakrovat; ale najednou viděl, jak ubohá a utrápená je jeho žena, a přišlo mu líto, že ji už nemůže udělat českou královnou ani jí pořídit herbábné šaty, I přistoupil k ní a pohladil ji po šedivé hlavě a řekl: »I nic, Mařenko, víš, já jsem tě jenom probudil, abych ti řek, aby ses na mě už nezlobila, no, a že už nebudu vzteklej a nebudu lamentovat, no, a že teda budu držet hubu a dělat jako mourovatej, no, a všecko, co ty chceš.«
»Jíro,« řekla na to stará Jírová, »jen jestli to vydržíš a nezačneš zase užírat sebe i nás voba.«
»Vydržím,« povídal Jíra slavnostně, »a nebudu už ani jednou zlej a nespokojenej.«
A vidíte, kluci, on to ten Jíra opravdu vydržel a od té doby byl tedy šťastným chalupníkem; a protože si hleděl svého, vedlo se mu líp, třebaže se nestal v Maršově starostou, ani neměl gramofon nebo automobil. Ale nůž se šesti želízky si koupil a užíval ho šťastně až do své smrti.
