10. Vdova třetího dne nad hrobem hospodáře.
Žulosiná jsem před ten dvůr tvůj přišla k tobě, abych, ach, tě navštívila, ty můj statku!
Nač, ach, nač se, zeměsynu, nač se pyšníš,
že jsi ve svém dvoře tak se zaohradil,
v novém dvoře samotvorném, v sídle žalu? Přivstala jsem ráno sobě, časné ráno,
přišla, abych dohlížela, smutná, k tobě,
jak vtom příbytku ti temném, — temná sama! — Bez oken a beze světla, — žal mým světlem! — bez obsluhy, bez poctění, slavný kmete,
bez čistění bedlivého, ošetření!
Kam a kudy bez tebe máry obrátit se?
Jak a kterak vytrvati v domě bídy?
Čím a k čemu vychovati útlá dítka?
Mladý věk svůj v žalu trávit, toť můj osud! Hle, do domu vrátím teď se smutečního ;
až tam přijdu, a tvá dítka naproti mně
tázajíce se: kde otec? co nám zkázal?
co si počnu, já nešťastná ? co jim řeknu ?
Čím ta milá ubožátka ukonejším ?
Řeknu jim: — že v srdci svém je uzavíráš jako já, že nepřestaneš o ně dbátí ;
jako já, a že co nejdřív dohlédneš k nim!
Oni za tím plakat budou, s pláčem růsti !'*)
