zlata stupni do všech nebes, slavný kmete, slunce žarné na východě, zdobo světa,
jenž jsi úctou všeobecnou po všech krajích, po všech obcích honosil se, a my tebou! Nežt! Vždyť tam svých statků najdeš, blaženci náš, kmenn svého vznešeného výtečníky,
rodu svého pobožného velebníky,
kraje svého proslulého náčelníky!
Abych všechny po jmenn je jmenovala ?
Na úsvitě kdybych časném začínala,
do západu slunka v jednom počítala,
slavnou jmén jich řadu přec bych nesčítala ! Za to ale to tě, brachu, snažně žádám,
až tam půjdeš těmi hrady, — sám ty hrade! — Těmi hrady neznámými, — žal mne svírál — a se s bratry sejdeš svými, hvězio boje,
a se dáte mezi sebou do hovoru,
— sokolů to vzácných bude krásný věněc,
oni tobě, ty jim na čest, statný rode,
neboť vždyckys bratrem býval nade bratry! — připomeň jim všem seč můžeš nejdůtklivěj,
že jim dvory, obrostly ach žalu trním!
Pročež aby zas k nim jednou zavítali, abychom je objímali, častovali,
těšili se s nimi, S nimi rozprávěli,
na velikou žalost naši zapomněli.
