kde co všecko, aby žal tím trpký vládnul, a to v dobu nehodnou tak, hlavo moudrá — za tebou, když pozůstala se sirotky
choť tvá mladá, s ubožátky, živiteli!
Kdo je teď má vychovávat? Bol nad bolem! Kdo je teď má obstarávat? Žal nad žalem! Kdo je čemu vyučovat? Běda, běda! Sirotčina — ta po otci pláče, pláče;
pláče, ach, a náhle roste, a s ní — bída!
Žůstaňte tu, abychom si, sestry,
jedna druhé povídaly mile
© pohromě, jež tu udála se!
Když on na tu smutnou pouť se vydal, hle tu za ním matka zarmoucená,
za ním bratři všici zarmouceni,
za ním choť, ach, celá uplakaná;
a tu matka k němu, ruce lomíc: „Synu můj, ach, kam, ach kam to hodláš ?“ Bratři k němu: „Kam se to vydáváš ?“ Choť: „Ach, hospodáři drahý, milý, co jen sobě myslíš, že se pouštíš
na tu cestu, z které žádný návrat, nerozváživ, za sebou co necháš ?“
Než on knim tu ohlídnuv se smutně: „Nechoďte, ach, drazí moji, za mnou, nežádejte, abych k vám se vrátil! © neboť cestu do kraje jsem nastoup“,
v němžto tré mne očekává hradů:
