na jednom nesvítí slunce žádné,
ua druhém — tu v letě žádné vody, na třetím — tu v zimě není ohně; a tu věk svůj věčně míním trávit !“ Zarmoucená pozůstala matka, zarmoucení bratří, sestry, druzi, nejzarmoucenější po něm — vdova!
Úaebral"se vladař ze svých dvorů, z tohoto nám statku smutečného. Za ním stará ruce lomí matka hořekujíc, úpěnlivě prosíc,
aby nešel, aby nevydával
na tu strašnou pouť se nebezpečnou: „Klenote můj drahý, synu milý, snadnoť odtud odejíti tobě!
Ale komu zanecháš svou matku, © komu mladou choť svou skormoucenou, komu bratry, uplakaué sestry, přenešťastná komu, ach, ta dítka ?“ Ontě ale obrátiv se k staré:
„Odpustiž mně nánbůh, má matinko! Tebe — svým já poručují dítkám, dítka: — lásce přemilé své vdovy, vdovu — přízní ušlechtilých bratří, bratry — kmenu svému věhlasnému, sestry milé — statku rodinnému;
já však odtud odebrat se musím tam, kde, jak mně praví, lépe bude!
