ptáš…? Neslíbila’s mi nejušlechtilejšího a nejšvarnějšího celého světa muže za manžele? A nyní — nyní, když jsem na vdání, posíláš mi tu lecjakého careviče někde pán bůh ví z jakéhosi Stambola, nadutého vojína, surového práče, který se chlubí, že ve stu bitev na tisíce umořil lidu, — ničeho nemá, čímž by rodiče mé poctil, než zlato a drahokamy, čímž od tchána děvku svou si vykupuje každý pastucha, — a mne obdařiti se osměluje perlí, kterou z turbentu sňal zabitému žoldánu? A kterak mysliti můžeš, že bych se provdala za člověka, jemuž střed obličeje nos vyčuhá okrouhlý, jako by z mračna měsíčná čtvrt…? Hu! Běží po mně mráz, myslím-li na to, že by ošklivec takový mne chtěl obejmouti a líbati…! — Stojíš takto svému slovu…?“
„Ovšem, milá kmotřinko,“ odvětila víla. „Jeť carevič stambolský skutečně té doby nejušlechtilejší a nejšvarnější muž na světě! Ostatně — pak-li se ti nelíbí, nechť s pánem bohem jde…!“
