drahokamů, nevěstě pak k nohoum složil perli nevídané posud velikosti a skvostnosti, již někde v Arabii jakémusi žoldánovi, kterého v souboji porazil, s turbentu byl odejmul; — zkrátka, člověk takový, že každá dívka ze srdce ráda za něho by jíti mohla,… jen kdyby ji chtěl!
Než dožesna, sotva že naň pohlédla, a to jen tak z podelbí a s opovržením, nepokládala ho ani za hodna, by ho slušně uvítala, a zkázala mu skrze nějakou služku, by se hned zase odebrati ráčil; neboť člověka tak ošklivého a nepatrného že si prý nevezme a nevezme.
Odbyvši tak vzácného uchazeče běžela neprodleně do lesa, a hořekujíc, div že skály lítostí se nerozpukaly, volala na vílu.
„Co chceš, kmotřinko znejmilejší?“ ozvala se víla v houští, a v mžiku na to vystoupla nesouc zlatotkaný závoj plný bílých růží v rukou. „Co je ti, srdéčko drahé, že tak hořekuješ…?“
„Co mně je, a co na tobě chci?“ dožesna pro škytání sotva pronesla, „na to ty se mne
