vala se na to dívce do zástěry a vytáhla z ní ohromnou „smokvaru“, pečivo to co do tvaru rovněž tak podobné cihle jako bochníku chleba, co do hmoty rovněž tak brusu jako svítku. Bylo na tři prsty obloženo švestkami, mandlemi a fíky, bylo obmazáno medem, až s něho tekl.
„Upekla jsem koláče,“ začervenala se dívka, „jeden, tetičko, vám a druhý — nám! Vzkázal mi včera Petr, když jel do Dubrovníka, abych dnes přišla, že poplavem drobet po moři, a pak že mi možná něco řekne. Přišla jsem tedy…“
„Koláč to panský!“ přijala teta chutný dárek. „Dostane-li se mezi koláče, řeknou mu, že je králem! Ale z té plavby, holečku, tuším, nebude nic! A co toho se týče, co ti řekne…“
„Což ještě nepřišel…?“ zalekla se dívka, div neupustila druhý koláč ze zástěry.
„Přišel,“ těšila ji teta, „přišel, mé dítě! Ale spí. Vidíš ho tam?“
