„Zbudím ho…!“ obrátila se dívka potěšená v stranu, kde milenec její ve snu snad ještě jednu skříni s papíry z moře tahal.
„To ne!“ zadržela ji teta. „Chraniž bůh, bys zločinu takého se dopustila! Což neznáš příkaz moudrých předků našich přímořských: „Trojí vezmeš-li komu, neomluvíš před bohem ani před lidmi: chleb, čest a spaní!“ Sedni sem k nám a poslouchej, děvečko, co ti povím! Pak si to vlož na paměť, jak ode dneška za tři neděle, dá-li bůh, uložíš na památku svatební vínek, a bude ti dobře, dokud spolu budete! Až dopovím, snad procitne Petr sám, a možná, že ti řekne… Ale teď sedni!“
Nešpetla dívka, usedla se mezi námi a teta Jefemia začala:
Byl jednou obilník. Měl odtud, as tak na půl cesty mezi Dubrovníkem a osadou naší, pěkný dvorec, při něm hezké polnosti, kus vinohradu a kolem něho sejpky jednu vedle druhé. V těch sejpkách schovával ječmen, pšenici, rejži a kukuřici, vůbec všelikého druhu obilí v zásobě takové, že, jak říkáváme, Turkům
