„Dobře!“ kynul velikán hlavou tak, že vlny kolem něho se pobouřily. Ono lidem beru, — to jim dávám! Ale cokoli tu vidíš aneb kdykoli uvidíš, — všecko je moje, všecko to tajemství Talasovo! Pročež dobře měj se na pozoru, bys se neprozradila o tom nikdy ani slovíčkem! Neboť trest, který by tě proto zastihl, byl by ukrutný! A teď vezmi skořepový onen hřeben, a česej mi navlhlé vlasy a vlhké vousy, jež za poslední noci bouře a mhy mně tak rozcuchaly! Totě všecko, čeho na tobě žádám!“
Učinila jsem, jak mi poručil.
Když jsem pak odešla, čekala na mne venku za křišťálovými dveřmi stará matička Talasova, a vtisknuvši mi jednoho zlatého hadíka ze řetízku svého do ruky: „Tu máš,“ pravila, „mzdu svou! Chceš-li ji proměniti na hotové peníze, netřeba než stisknouti hadíkovi drobet hlavičku, a bude ti jich plná hrst…! Přijď zejtra zase, a především, — nauč se tomu od moře —, buď mlčeliva…, buď mlčeliva…!“
