sob dvou držadel, čímž kbelíčku tím více se podobal.
„Prekrásnaja, premileňkaja princesnoňko!“ jal se řečniti. Poklona, již při tom vysekl, přivedla jeho bradu až k střevíci dožesny. „Pytaješ sja, čomže sam do tebe prišol…? Oj, matuško, radbym sja ženil! A čom já v těbě kocham sja, vyprošu si těbja za žinoňku! Co snad vidžíš, němogu tvrždati, žeby tilo moje bylo biz všech nedostatočnoste ba i bezobraznoste. Němogu také zapírati, što kuda jidem, krčmy neminajem, rad jím, ješče raději hulajem, a nejráději pijem, a o ostatek, leč o mojega koňa voronoňka, nic nedbajem. Ali samť já pric kozák molodeňky, molodec predobreňky, čto ni pido mnoju na zemli, ni nado mnoju na nebu ravnoga nebude! Nepijem leč vůdku páleneňku a nepijem leč jedyn raz v děň, a něnado nam k tomu mnoga času, leč vid raneňka, kogda vstanem, až do temneňka, kogda usnem. Neboť kogda spim, togda nepijem; toť, matuško, v obyčaju nemajem! Majem-li vůdky páleneňky pro sebe
