z lodě tyčka, tam mrtvola utonulého kulíka, jíž slavný chystají pohřeb; hrají si s paprsky slunečními, se září měsícovou, šeptají, zazpívají podivné nápěvy, povídají si pohádky o mořských pannách, zabloudilých plavcích, ztroskotaných lodích, — těm kdyby člověk rozuměl! Avšak umějí také pánu a hospodáři svému býti po ruce, hrozí-li mu návštěvou zlá tchyně jeho, bouře. Pokud jen hrozí, jsou tichy, shluknou se jen a pozorují, co bude. Pokud Talas staré hubařky si nevšímá, zdržují se. Nedá-li si ale ta stará říci, přižene-li se násilím na zetě s hejnem černých mračen, štve-li naň vzteklé chrty vichry, mršti-lí po něm palicemi hromovými a ohnivými metlami, a zdvihne-li se na to dobrák rozdrážděný zeť, hází-li té své tchyni bouři do tváře vrchy za vrchy pobouřených vod, pak jsou i ty pěny jako přeměněny. Rostou, valí se syčíce přes všechny vrchy, skáčou přes vlnobití do oblak, perou se s vichry, tlukou břehy, lámou úskalí, a neupustí, dokud ta babice i s tou divokou chasou se neuklidí.
