Ale dnes je den krásný, tichý. Daleko široko nevidět živé duše, po celém obzoru nespatřit plachty. Chopily se tedy milé pěny vesel našeho plavce a běhaly po nich nahoru dolů, houpaly se, podlezly, přeskakovaly, jako na návsi veselá, mládež přeskakuje trámy.
Ale náš plavec seděl všecek jako ponořen v smutné rozjímání a nevšímal si ničeho.
I nesly tudíž vlny loďku kam chtěly. Neboť ošemetná to chasa, ty vlny. Vládneš-li jim rukou a pevným veslem, podrobí se vůli tvé, nesou tě, kam ti libo, od jednoho konce světa do druhého; ale pustíš-li je z moci své a nedohlédneš-li k nim, pak ony vládnou tebou, svedou tě s cesty a než jsi se nadál, vrazil’s na mělčinu, vězíš v úskalí, octneš se zabloudilý v končinách, na něž jakživ jsi nemyslil.
Jinak bylo by neušlo ni našemu plavci, že loďka se vysmekla z obvyklé cesty a že kolísala se již neznámými proudy a to tak daleko břehův, že byly už jen jako mlhavá čára. Mysl jeho bloudila, bůh ví kde a jak daleko tam za tou mhou, za těmi horami hercegova-
