„Inu, když pán bůh zdraví dá,“ odpověděl mlatec, „dobře! Mám pořáde práce dost a chvála pánu bohu, dobré spaní!“
Tato odpověď obilníka zarazila. „Muž ten,“ prál sám sobě, „zdá se, zná mne lépe nežli já jeho…!“ a sednul si na kámen před mlatem.
„Jářku!“ obrátil se zase k pilnému hospodáři, jenž zatím s hůry nový snop byl snes’, a zase mlátiti počal. „Jářku, kmotře, stran toho spaní! Jak že’s to povídal…?“
Ptal se ho proto jen tak jakoby mimochodem, že prozraditi se nechtěl, an se obával, aby i tento ho neoklamal.
„Já?“ krčil mlatec ramenem, „já nepovídal nic!“
„Inu,“ doléhal obilník, „myslím stran toho dobrého spaní, které si tak tuze libuješ! Jak že to začínáš…?“ .
„Jak že to?“ mlátil hospodář dále. „Nikterak! Já jen neustávám!“
Vida, že na ten spůsob na nemluvném mlatci ničeho se nedoví, vypravoval mu všecko
