I stalo se jednou, že chodě časně ráno krajem vysokého úskalí a rozvažuje u sebe o přenešťastném stavu svém přemýšlel právě, neučinil-li by nejlépe, kdyby skočil se skály do řeky, která v hloubi dole hučí. Tu pojednou se mu zdálo, jakoby z daleka bylo slyšeti tepot.
Stanul, poslouchal.
I bylo, jakoby někde mlátili.
Obrátil se, šel dle hlasu, — šel, až octnul se před mlatem, na němž starý muž se ženou a dvěma dcerami pšenici mlátili.
„Pomáhej pán bůh!“ zastavil se.
„Dejžto pán bůh!“ poděkovali se mlatcové a mlátili, nevšímajíce se ho, dále.
„Měli bychom se znáti!“ počal po chvilce obilník zase. „Zdá se mi, jakobychom se byli kdesi viděli!“
„Možná,…!“ odvětil starý hospodář.
„A nemýlím-li se,“ pokračoval obilník, „bylo to u mne!“
„Snad!“ prohodil hospodář.
„A jak se ti daří, příteli?“ tázal se obilník.
