politika národnostního státu, jak slavila vítězství v Italii a v Německu, nebo politika národnostní autonomie, o niž u nás mnozí se namáhají. Nemyslitelná ale jest národnostní politika, jež dosažení cílů národnostních hledá úplně bez ohledu na stát. Neboť takovéto snahy nutně se tříští o to, že nepočítají s nutností státní organisace pro dosažení politických cílů. Sem bych počítal časté u nás zjevy, kdy k obhájení národnostního zájmu omezujeme se na dovolávání se práva. Neboť právo o sobě jest jen pojmovou konstrukcí, bezvýznamnou pro politický život, není-li tu orgánu, jenž by právo uskutečniti chtěl a mohl.
Druhým moderním činitelem politickým jest dělnictvo internacionálně organisované. Jak známo, u nás na pevnině tu především jde o stranu sociálně-demokratickou, vybudovanou na základech, daných Marxem a jeho spolupracovníky. Tato strana zasluhuje i v theoretické politice většího zdůraznění, než jiné politické strany. A tož proto, že jest jedinou politickou stranou vedle strany klerikální, která si vypracovala celý filosofický system názoru světového, na němž svou politiku buduje. Není tu místa pro zabývání se theorií socialistickou. Ať správná, ať nesprávná, byla formulována v hesla, jež tak silně na nejširší massy působila, že hnutí jimi vyvolané jen s hnutími náboženskými lze srovnávati. Zdá se též, že revisionismus, nyní ve straně vítězný, uchrání ji před nebezpečenstvím, jímž by jí jinak hrozila politická abstinence, zakladateli hnutí hlásaná.
Aby politika sociálně demokratická se stala z politiky strany politikou celostátní, bylo by třeba přeměny sociální struktury státní, totiž zproletarisování celé společnosti. V tom právě spočívá síla této politiky, že jest nejdůslednější, poněvadž má přesně vymezený svůj konečný cíl. To ji také povznáší nad
