A tím docházíme ke druhému základnímu směru politické činnosti. Tvořivost politiky se může totiž také jeviti v činnosti obranné, totiž v tom, že osvědčivší se již politické vymoženosti bráníme proti újmě, jež jim hrozí novými směry a proudy v politickém životě. Tento směr politiky nazýváme konservativním.
Jiné rozdělení politických stran obdržíme, rozpomeneme-li se na to, co jsme řekli o poměru politiky a práva. Politika se totiž může buď snažiti, aby svého cíle dosáhla tím, že předem stanoví cestu, jíž k dosažení cíle se má kráčeti, nebo, že cíl vytkne, ponechá však volným silám společenským, aby hledaly prostředky k jeho dosažení.
Podle toho můžeme rozeznávati dva základní typy politiky, jež přibližně můžeme charakterisovati jako typ liberální a typ sociální. Při liberálním typu politiky jde o to, aby státní moc co nejvíce byla omezena, tak, aby na druhé straně volným silám společenským, hlavně hospodářským, co nejširší pole působnosti bylo přenecháno. Jakýmsi výstředním druhem tohoto typu jest politika anarchistická, která theoreticky buduje lidské společenství vůbec bez státní moci, tedy hájí nejkrajnější autonomii jednotlivcovu, která ovšem, poněvadž nežijeme ve vzduchoprázdném prostoru, musila by bráti zřetel na ostatní individua, čímž by právě státní společenství všech lidí bylo zachováno. Socialistický typ politiky naopak o to se snaží, aby moc státu co nejvíce byla rozšířena, jmenovitě, aby v okruh působnosti státu zahrnuty byly i činnosti, jež doposud z největší části autonomii individuelní nebo rodinné se přenechávají, jako činnost hospodářská a snad i péče o mládež. Tento socialistický typus všemocného státu jest opět myslitelný ve dvou krajních formách. Buď totiž, že celá moc státní koncentruje se v jedinci, jenž jaksi patriarchálně o
