§ 2. Politika a ethika.
Jako věda nomothetická musí politika tvořiti hodnotní stupnice, podle nichž by člověk jednání své zařídil. Nejde jí o to, aby vystihla, jak lidé jednají, nýbrž, jak jednati mají. V tom politika těsně se stýká s ethikou. Stýká se s ní však nejen po této formální stránce. I obsahově jest mezi ethikou a politikou těsná souvislost, ač právě to se často popírá. Vládnoucí názor jest, že politika nemá s ethikou vůbec co činiti. Ano, užívá se slova politika dokonce s hanlivým přízvukem k označení jednání bezohledně určitý cíl sledujícího a při tom ohledy na zásady ethické úplně stranou nechávajícího.
Částečně jest ovšem tento názor zdánlivě odůvodněn zjevem v politice dosti častým. Poněvadž totiž předmětem politiky jsou zjevy velmi složité, nesnadno přehledné, stálým změnám podléhající, jest právě dobrý politik nejednou nucen, aby se uchýlil od směru, jímž původně postupoval. Proto mnozí, a sice, bohužel, často i lidé, kteří se vydávají za politiky, pokládají nedostatek pevných zásad za znak dobrého politika, učíce, že politik se musí točiti podle větru, že tedy politika vůbec nemá do sebe nic ethického, nýbrž jest jen chytráckým využíváním dané situace.
Toto mínění se zakládá na hrubém nedorozumění. Přehlíží totiž nejen vědecký, nýbrž i umělecký prvek v politice. Přehlíží prvek vědecký: neboť to má politika s vědou společné, že není hlásáním nezměnitelných pravd, nýbrž hledáním pravdy. Věčným pravdám učí jen náboženství, jen dogma je pojmově nezměnitelné. Vědecké pravdy jsou jen pravdami prozatímními, platícími rebus sic stantibus. Proto skutečný vědec nikdy neváhá doznati, že se mýlil, a přece nikdo z objevu nové vědecké pravdy nebude souditi
