jako prostředek k lepšímu pochopení sociologie konkrétní.
Závažnější však jest skutečnost, že všechna sociologie, abstraktní i konkretní, jest podstatou svou vědou popisnou. Z toho plyne důležitý důsledek, že sociologie sama o sobě nestačí k vědecké výzbroji politikově. Neboť popisné vědy mohou nám poskytnouti poznání zákonů dění, nikoliv však zákonů jednání. Velmi rozšířená víra, že stačí znáti zákony společenského bytí, abychom jako politici věděli, jak se v daném okamžiku zachovati, přehlíží činitele v sociálním bytí nad jiné důležitého, totiž lidskou vůli. Ať svobodná, nebo nesvobodná, lidská vůle jest onou tvůrčí silou, jíž právě politik musí věnovati největší pozornost. Vždyť v lidské vůli má materiál, s nímž musí pracovati, na ni chce a musí působiti, ji musí dovésti ovládnouti.
Ve vědecké výzbroji politikově tedy vedle znalostí, odnášejících se k sociálnímu životu, přední místo zaujímá znalost lidské vůle. Vyjadřuje se to obyčejně popularně rčením, že politik musí znáti lidi, že za politika se nehodí, kdo žije stranou od praktického života, nepoznal lidi.
S vědeckého stanoviska musíme poznatky na lidskou vůli se vztahující děliti ve dvě velké, podstatně rozdílné skupiny, opět podle onoho členění, jež jsme svým úvahám dali v čelo. Můžeme totiž jednak o to se snažiti, abychom si utvořili obraz o popisných, dějových zákonech, ovládajících lidskou vůli. Zvláště při kollektivních zjevech psychických vystupuje tato stránka do popředí a byla jako t. zv. duše davu podrobena vědecké úvaze. Lidskou vůli však můžeme nejen opisovati, nýbrž i hodnotiti, a poznatky o tomto hodnocení lidské vůle shrnujeme ve vědu předpisnou, v ethiku.
