účelu, nýbrž, které mají jen zakrýti naprostou bezradnost.
Abychom činnost účelem ovládanou mohli nazvati politikou, jest třeba konečně, aby cílem, k němuž tato činnost směřuje, bylo plnění úkolů státních, totiž umožnění soužití více osob vyrovnáním jejich křížících se zájmů. Není tedy politikou činnost, jejímž cílem není určitá úprava vztahů mezi lidmi, třeba by v daném případě, jak tomu bývá při důležitějších objevech a vynálezech, činnost za jiným účelem podnikaná, tento účinek měla. Není však každá činnost, mířící k uspořádání vztahů mezi lidmi za účelem umožnění a zlepšení jich existence již politikou, nýbrž třeba jest nad to, aby činnost všechny právě vypočtené znaky vykazující byla činností tvůrčí, to jest nebyla pouhým používáním daných závazných pravidel na určitý případ, nýbrž individuelním úkonem potud, že v něm jak individualita jednajícího, tak individualita případu k plné přichází platnosti.
Tento posléze uvedený znak jest s to, aby v nás vzbudil důvodné pochybnosti o tom, je-li vůbec myslitelna nějaká věda politická. Vždyť cílem každé vědy jest, jak se učí, nalezení všeobecně platných zásad a zákonů. Jak tedy by byla možná věda o činnosti, mezi jejíž podstatnými znaky jest, že jest činností tvůrčí, tedy individuelní?
§ 4. Politika vědou, či uměním?
Tím přicházíme ke staré sporné otázce, totiž, je-li politika vědou či uměním. Tuto otázku mnozí pokládají za jednu z oněch školských otázek, o nichž možno psáti učené knihy, které však pro praktický život nemají ceny. Praví pak tito skeptikové, že jest úplně lhostejno, je-li politika uměním či vědou, že jen na tom
