Skupina těchto úkonů podstatně se liší od předešlé. Záležíť tu vše na jednajícím individuu, od jehož úsudku závisí hodnocení zjevů, do nichž úkonem zasaženo býti má, hodnocení cíle, kterého má býti dosaženo i volba prostředku, kterého se má použíti. Kdežto při právních úkonech individualita jednajícího ustupuje do pozadí a vlastně rozhodnou je jen vůle společenského celku, vystupuje při této druhé skupině úkonů naopak vůle jednotlivcova do popředí s tou snahou, aby sama uznána byla za vůli celku; kdežto při činnosti právní jednotlivec vystupuje jako orgán státní, jako jeho nástroj, v této druhé skupině úkonů naopak jednotlivec má snahu, moci státní použíti jako orgánu k provedení své vůle.
Tak i členění věd společenských i rozbor činnosti státní nám ukazují jistý okruh zjevů, od ostatních dosti ostře odlišených a tedy k samostatnému pozorování se hodících, pro něž nejúčelněji můžeme vyhraditi mnohoznačný název politiky.
Jest tedy politika jako druh činnosti tvůrčí činnost individua, směřující k plnění úkolů státních, politika jako věda pak soustavné zpracování zásad pro tuto činnost platných.
Politika jest tedy především činnost. Tím chceme říci, že není politikou, jak často se míní, pouhé plané mluvení o zjevech veřejného života. Také vědou politickou není uvažování o veřejných zjevech, které nemá na mysli, že tu jde o činnost, pro níž má věda vypracovati spolehlivé zásady. Nejde tedy také při vědě politické jen o hodnocení cílů, nýbrž i o hledání a hodnocení prostředků k jejich uskutečnění.
Politika jest dále činnost směřující k jakémusi účelu. Tím liší se politika od úkonů, které nejsou diktovány snahou po dosažení nějakého sociálního
