22
Goll a nikoli Pekař. Ale jako Goll byl dalek toho, aby přezíral veliký význam národnostní složky v hnutí husitském, tak Pekař nijak neupíral významu jeho složce náboženské. V dotčené přednášce z r. 1900 nazývá nejvýznačnější známkou husitství zápal pro pravdu, ochotu jíti na smrt pro pravdu a pokračuje: „V tom musíme dnes viděti hlubokou, nadšenou, až zoufalou opravdovost celého hnutí reformního a musíme konstatovati v nelíčeném podivu, že tímto svatým zápalem proniknutí byli ne pouze dva tři jednotlivci, vůdcové hnutí, ale především masy, především lid.“ Přiznává pak, že „celá leta bojů Husových v Praze jsou bojem za Wiclifa“, ale poznamenává k tomu, že „ani Matěj z Janova, ani Wiclif a s ním Hus nechtěli založiti nového náboženství, chtěli pouze, aby se svět vrátil k starému náboženství katolickému, chtěli býti pouze lepšími katolíky.“ A dále zcela otevřeně prohlašuje: „My děti 19. stol., jimž více nebo méně je cizí tento svatý zápal, máme velmi málo práva oslavovati po této stránce Husa a dobu jeho. Hus, kdyby dnes z hrobu vstal, nechtěl by znáti nás, národ odvrátivší se od jeho nejhlubších, nejvroucněji cítěných ideálů. V tom smyslu tedy národem Husovým nejsme a nebudeme. Co bylo, nevrátí se více…“
S velikým důrazem upozornil Pekař v přednášce z r. 1900 na hospodářské a sociální příčiny hnutí husitského, jejichž přezírání již před tím byl vytýkal Palackému. Na vznik hnutí působila prý mocně také nespokojenost hospodářská, nenávist chudých nebo chudnoucích proti bohatým a přebohatým. Ale k tomu zase připojil kritickou poznámku, prozrazující tuším silný vliv Gollův a namířenou zřejmě proti Masarykovu názoru na sociální stránku husitství: „Ideje socialistické nebo demokratické ozvaly se sice mezi Tábory, ale zanikly, nemajíce síly; hnutí husitské nedovedlo se tak emancipovati od středověkého myšlení, aby neznalo rozdílu stavů… U Lipan nebyla poražena česká demokracie… Veliká myšlenka občanské rovnosti všech lidí… náleží teprve době nedávné, století 18. a francouzské revoluci. Tak daleko se tedy veliká česká revoluce stol. 15. nedostala.“
Kritické výhrady, s nimiž se tu Pekař vyslovoval o náboženské a sociální stránce husitství, nebránily mu, aby se vedle jeho významu národního s upřímným nadšením nevyslovoval o jeho nesmírné hodnotě s hlediska obecného vývoje a pokroku lidstva. Již ve svých studiích o Palackém projevoval Pekař svůj souhlas s jeho oceňováním této stránky hnutí husitského. Vyloživ (v Politik 1899 č. 87 z 28. bř.), že v Palackého pojetí tohoto hnutí zračí se nejen jeho protestantismus, nýbrž snad ještě více jeho láska k pokroku a svobodě, jeho libe-
