barství obhajoval poukazem na veliký dějinný význam husitství, získala Pekařovi pověst dobrého realisty. Ale brzy se o tuto pověst připravil svými novými projevy o Husovi a hnutí husitském. Kdežto v odpovědi Mommsenovi velebil – zajisté také z důvodů taktických – husitství jen jako veliké hnutí opravné, jímž Čechové o celé století předstihli národ německý, psal o něm již ve svých studiích o Palackém z r. 1898–1899 jinak. Ukazuje tu, že Palacký svůj původní názor, podle něhož husitství vzniklo z odporu proti germanisaci, jsouc nejpamátnějším bojem Čechů s cizotou, odvozoval jen z české idey křesťanského života, uče, že jeho ráz národnostní je pozdějšího původu než jeho ráz náboženský, že hnutí náboženské probudilo k životu i princip národnostní. A dodává k tomu, že on sám dal by přednost původnímu výkladu Palackého před druhým.[1] Již tu se tedy Pekař hlásí k názoru, že jednou z nejmocnějších příčin hnutí husitského byl odpor proti němectví, t. j. moment národnostní a odmítá představu jako by odpor proti němectví byl vznikl z husitství. V přednášce O době husitské z r. 1900 pak nazývá husitství „bojem za emancipaci českého živlu z nadvlády a spoluvlády německé“ a vykládá, jak z národnostních bojů 14. století, „jež jsou boji o moc, úřady a koleje“ vyvíjí se teprve boj o Wiclifa. Praví, že „Hus je na universitě neméně straníkem českým než straníkem Wiclifovým proti Němcům, kteří jsou jeho (t. j. Wiclifovými) odpůrci“.
Tímto chápáním husitství jakožto hnutí především národnostního, rozcházel se Pekař zřejmě nejen s Masarykem, nýbrž i s Gollem, který nikdy nepřestal hleděti na husitství, jako na hnutí především náboženské.[2] Myslím, že v tom pravdu měl
- ↑ Viz na př. Politik z r. 1899 č. 87 násl. V č. 90 téhož listu najdeme však také tuto větu Pekařovu: „Wir können die Bewegung weder auf blos religiöse, noch auf blos nationale oder wirtschaftliche Motive zurückführen – der Historiker muss vielmehr bei seiner Analyse alle Komponenten berücksichtigen, jede nach der Stärke, die ihr gebührt.“
- ↑ Ve své známé studii o Palackém (v ČČH. 1898, str. 264) poznamenává Goll o starším názoru Palackého, že podstatu dějin českých sluší viděti v protivě národnosti české a německé, tedy na straně české v sebevědomí národním toto: „Tomuto sebevědomí se tu připisuje taká síla, taká prozíravost, jakou by si byl Palacký přáti mohl pro svou dobu, jaká však v celé minulosti sotva byla v té míře a v té stálosti.“ Že husitství bylo především hnutí náboženské, řekl a napsal Goll nejednou. Tak ve zprávě o Denisově spise o Jiřím Poděbradském z r. 1889 (v Athenaeu VI., str. 153) napsal: „Mám za to, že spisovatel přeceňuje jeden moment hnutí husitského, totiž národnostní. Hnutí husitské bylo především (ne výhradně) hnutí náboženské.“ Pod dojmem Gollovy knihy „Čechy a Prusy“ napsal Pekař ještě r. 1897 (v úvaze o té knize, kterou uveřejnil v „Politik“ ze 17. září 1897 s názvem „Böhmen und die deutschen Eroberungen an der Ostsee“): „Die religiöse Seite in der hussitischen Bewegung war denn doch stärker als die nationale, und dadurch wurde das Hussitenthum eher ein Hindernis für die böhmisch-polnische Solidarität.“
