zoldovy knihy „K dějinám husitství“ z r. 1904, vynikají všemi přednostmi Pekařova ducha i pera a jejich nové vydání, jehož by si jistě zasloužily, zajisté by podstatně změnilo rozšířenou představu o Pekařově poměru k vrcholnému zjevu našich dějin. Vrátím se k tomu ještě.
Nejcennějším a nejvýznamnějším plodem Pekařova soustavného studia prvotních dějin českých jsou nesporně jeho práce o legendě Kristiánově a nejstarších českých legendách vůbec. Začínají se rozsáhlou studií Nejstarší kronika česká vydanou (v Čes. čas. hist. VIII.) r. 1902. Tu Pekař prvně přednesl a odůvodnil svou vpravdě převratnou thesi, že t. zv. Kristiánova legenda o sv. Václavovi, pokládaná od doby Dobrovského za falsum pozdějšího středověku, je původní dílo z konce X. stol., a to dílo velkého významu jako památka kulturní i jako pramen historický (spíše než legenda je prý to kronika a pak ovšem „nejstarší kronika česká“). Vedle nadšeného souhlasu našla tato these Pekařova také velmi rozhodný odpor mezi domácími i cizími historiky. Pekař byl nucen hájiti ji zvláště proti námitkám Kalouskovým a Bretholzovým řadou polemických úvah, vyšlých v l. 1903–1905 (v Čes. čas. hist.), jež se rozšířily na celý soubor staročeských legend o sv. Václavu a Ludmile. Z toho pak vzešla Pekařova veliká kniha německá Die Wenzels und Ludmila Legenden und die Echtheit Kristians, vydaná r. 1906. Ani potom však nepřestaly spory o pravost legendy Kristiánovy, na jejíž obranu Pekař ještě nejednou byl nucen chopiti se pera. I dnes ještě má Pekařův názor na legendu Kristiánovu vážné odpůrce (prof. Novotný a Vacek), kteří vznik její kladou do doby pozdější a tak ji zbavují významu přičítaného jí Pekařem. Nejsou-li tedy dosud odstraněny všechny pochybnosti o správnosti tohoto názoru Pekařova, je naopak jisté, že se dosud nikomu nepodařilo vyvrátiti jej přesvědčivě. Názor ten již zůstane patrně pevnou složkou našeho vědění o nejstarších českých dějinách. K jejich pronikavému osvětlení přispívají ostatně všechny Pekařovy práce o Kristiánovi a otázkách s ním souvislých měrou znamenitou. Radu těchto prací ukončuje zatím krásná studie „Svatý Václav“ vydaná loni k tisícímu výročí světcova zavražděni (v Čes. čas. historickém i samostatně). Může-li snad střízlivá historická kritika leccos namítati proti některým místům této studie, řadí ji její myšlenkové bohatství a slohová krása k nejlepším plodům našeho soudobého dějepisectví.
Kdežto práce Pekařovy vzniklé v prvních letech jeho universitního působení neprozrazují téměř nikde osobního vztahu autorova k minulosti jeho rodného kraje, z něhož vyrostly první historické pokusy jeho mládí, překvapil Pekař
