Stránka:KIPLING, Rudyard. Pohádky - 1904.djvu/10

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


Konečně přišel k němu vůl, se jhem na šijí, a řekl: »Velbloude, ó velbloude, pojď a orej jako jiní z nás.«

»Hr!« řekl velbloud. Proto také vůl odešel a řekl to člověku.

Když se den chýlil ku konci, zavolal si člověk koně, psa i vola, a řekl: »Vy tři, ó vy tři, je mi vás velmi líto (v tomto tak z brusu novém světě) ; ale onen hrčil v poušti neumí pracovat, neboť by zde teď již byl; proto jest mi nechati ho s pokojem, a vám je pracovati dvojnásobnou dobu, aby se to nahradílo.«

Rozzlobili se nad tím velice oni tři (v tomto tak z brusu novém světě), a shromáždili se na pokraji pouště k hlučné schůzi. A přišel velbloud, žvýkaje lině pryšec a smál se jim. Pak řekl: »Hr!« a opět odešel.

V tom tudy šel džin, jemuž jsou svěřeny všechny pouště, vale se v mračnu prachu (džinové cestují vždycky tímto způsobem, protože to jsou čáry), a zastavil se, aby si poklábosil s oněmi třemi.

»Džine všech poušti,« řekl kůň, »má někdo právo být liným v tomto z brusu novém světě?«

»Zajisté ne,« řekl džin.

»Nuže,« pravil kůň, »uprostřed tvé Řvavé Pouště (a sám je řvoun). žije tvor s dlouhým krkem a dlouhými nohami, a od pondělka od rána nevykonal ani kousku práce. Nechtěl klusat.«

»Hví !« zahvízdal džin, »u všeho zlata Arabie, toť můj velbloud! A co tomu říkář«

»Říká ,Hr!‘« pravil pes; »a nechce nošit a přinášet«

10