Hrabě musil soudili z toho, že se pod ním rozvírá propast nesmírně hluboká.:
V okamžiku tom ozval se na horní části lana slabý lomoz. Při zablesknutí viděl hrabě Sandorf, že jakási temná hmota objevila se mimo okno věže.
Byl to Štěpán Bathory, jenž se byl právě z věže na nebezpečnou cestu vydal. Chopil se též hned pevně železného lana a spouštěl se zvolna za hrabětem Sandorfem. Tento očekával jej, maje nohy pevně o zděný výstupek opřeny. Tam musil se zastaviti i Štěpán Bathory, kdežto druh jeho hodlal se pak vydati na další cestu — do hlubiny.
Za několik okamžiků dleli již oba podle sebe, stojíce na výstupku.
Když poslední rachot hromu dozněl, mohli oba promluviti i si porozuměti.
„A Ladislav?“ tázal se krátce hrabě Sandorf.
„Za minutu bude též zde!“ odvětil Štěpán Bathory.
„Nehrozí nahoře žádné nebezpečí?“
„Žádné!“
„Díky Bohu! Učiním místo Ladislavovi, a ty, Štěpáne, čekati budeš zde, až tebe dostihne.“
„Jsem srozuměn.“
Blesk zahalil je v okamžiku tom téměř zcela. Cítili se zpola rozdrceni, jako by proud elektrický, procházející ve chvíli té drátem, byl jim vnikl až do kostí.
„Matyáši! Matyáši!“ zvolal Štěpán Bathory pod dojmem hrůzy, kteréž opanovati nedovedl.
„Jen chladnou krev! … Sestoupím … Následuj mne pak!“ odvětil hrabě Matyáš Sandorf.
A již chopil se pevněji drátu, hodlaje spustí ti se až k nejbližší skobě, kdež hodlal opět stanouti a přítele svého očekávati.
Tu náhle shora zalétly sem hlasy. Zdály se přicházeti z okna žalářní kobky, kterouž právě byli opustili. A pak dolétla k nim jasně tato slova:
„Zachraňte se!“
Byl to hlas Ladislava Zathmara.
Skorem současně zableskl se ohnivý pruh u zdi, za ním následoval ostrý třesk bez ozvěny.
Tentokráte nebyla to klikatá čára blesku, jež se mihla tmou, nebyl to rachot hromu, jenž ve vzduchu se ozýval. Výstřel vyslán byl nazdařbůh ze kteréhosi okna věžního. Nechť to bylo pouhé
