„A zrádce?“ tázal se Kap Matifu, kterého právě tato osoba dramatu velice zajímala.
„Zrádce … v okamžiku tomto vítězí… jako jest vždy na počátku kusu dobře zpracovaného! … Leč buďme trpěliví! … Očekávejme rozluštění!“
„V Kotoru měl jsem již za to, že …“
„Že zasáhneš již v děj?“
„Ano, Pointe Pescade, ano!“
A Kap Matifu vyprávěl příteli svému, co se událo v bazaru kotorském, totiž jak chystala se již ramena jeho k únosu, k němuž však nedošlo.
„Zcela dobře!“ pravil Pointe Pescade, jenž neopomněl při hovoru tom rozhlížeti se pozorně na všechny strany. „Bylo by to bývalo příliš záhy. Ty vystoupíš teprve ve čtvrtém nebo pátém aktu! … Ano, snad objevíš se teprve v poslední scéně! … Avšak neobávej se … učiníš veliký efekt! Můžeš tím býti jist!“
V okamžiku tom nastal na druhém konci třídy Stradonské ruch mezi procházejícím se obecenstvem.
Pointe Pescade přerušil rozhovor a obrátil se ve zmíněnou stranu. Pohřební průvod opouštěl právě malou uličku příční a zatáčel se do třídy Stradonské, směřuje k chrámu františkánskému, v němž konati se měly poslední obřady církevní.
Málo jen osob kráčelo za skrovnou rakví, spočívající na ramenou několika mužů a pokrytou černým suknem.
Pohřební průvod blížil se zvolna, když tu Pointe Pescade náhle stlumiv výkřik — chopil se ruky Kapa Matifua.
„Co je ti?“ tázal se tento.
„Nic! … Musil bych ti dlouho vysvětlovati!“
Poznal paní Bathoryovou, jež kráčela za rakví svého syna.
Církev neodepřela modliteb svých zesnulému, jejž zoufalství k sebevraždě dohnalo, a kněz očekával již průvod v kostele františkánském, aby rakev doprovodil až ke hrobu.
Zrak paní Bathoryové byl suchý. Plakati již nemohla. Oči její nepřirozeně, rozevřené, rozhlížely se buď plaše kolem, nebo tkvěly na rakvi, jež skrývala mrtvolu jejího syna.
Starý Borik kráčel podle své paní s hlavou sklopenou.
Pointe Pescade cítil, jak mu slzy vstupují do očí. Kdyby nebyla mu povinnost kázala setrvati ve třídě Stradonské, nebyl by dobrý muž tento váhal připojiti se k několika přátelům a sousedům zesnulého, kteří rovněž za rakví kráčeli.
