dokazují v pozdějších dobách v místech těch nalezené starořímské památky, jak jsme se již zmínili, byť i nic jiného domněnku tu nepodporovalo.
Hanáci tedy obnovili zdejší osadu opět, seznavše, že položení velmi jest prospěšné a založili novou dědinu na skále, kterou prý, dědinu Holomouc totiž, jak starý kronikář, dle starého Českého rukopisu jednoho Olomuckého kanovníka z r. 1064. tvrdí, věhlasná Česká kněžna Libuše r. 711. pevnou zdí obehnati a dvěma hrady, na obou výběžkách skály, totiž Velkým Hradem na jihozápadním výběžku a Hradem menším (castellum) na východním výběžku opatřiti kázala. Na památku toho postavili prý tehdejší obyvatelé, jež psáti neuměli, u prostřed náměstí pevný kmen, do něhož dle spůsobu tehdejšího věku každoročně v červenci velký železný hřebík vrazili. Kmen byl, aby se lépe zachoval, železným zábradlím opatřen. Když Maďaři r. 968. Olomouc zpustošili, bylo prý již 257 hřebů v kmenu;[1] kmen napotom sice zmizel, ale pověst o něm zachovala se ještě v lidu r. 1064. K odůvodnění této domněnky dovozuje, že hranice země České tou dobou (v osmém století) hluboko do Moravy až po břehy hlavní Moravské řeky Moravy sahaly. I Paprocký přidal se k tomuto mínění, vyjádřuje se výslovně: že Libuše r. 711. základ k nynější Olomouci položila.
To jsou arci toliko pověsti, které se nyní přímo dokázati nemohou, avšak nemožné nejsou; rovněž jako se upírati nemůže, že by Krok, otec Libušin přímým nebyl potomkem Sámovým. Byl-li ale skutečně potomkem Sámovým a Libuše tedy jeho vnučkou aneb pra-
- ↑ Komu nepřipadne tuto na mysl Stock am Eisen, kmen starý, hřebíky celý obitý, jenž stával a snad ještě dosud stojí ve výklonku jednoho domu na polední straně Štěpánského prostranství ve Vídni, nepochybně totožného Slovanského původu, o němž všelikých kolovalo pověstí.
