Tu stojí, hle! se hledem vznešeným kmet,
a železní drábi kol stoupají zpět,
vztek vzrůstá i zuření jeho.
Již dlouho můj manželský ráj mnou byl klet,
to květy a plody teď z něho!
Vždy přeno a právem se popírá též,
že šlechtu můž' vštípit kdo změti;
mně žebračka žebráckou zplodila spřež —
tak nerady slyší to děti.
Vás přes ten-li otec a choť vyhnal práh
a na svaté svazky-li odvážně sáh,
tož k předkovi pojďte a otci!
Ten žebrák můž', třeba byl šediv a nah,
vás skvělou vést dráhou svou mocí.
Ten hrad, ten jest můj! Ty lupič jsi sám,
rod tvůj mne v dál donutil spěti;
však výborné pečetě k důkazu mám! —
tak rády to slyší ty děti.
Král pravý se z vyhnanství vrací v ten čas,
svým věrným, co vzato jim, udílí zas,
snít s pokladů pečeť chci já sám —
tak s veselým hledem kmet pozvedl hlas —
vám zákony mírné já hlásám.
Již zotav se, synu! Vše skončí se vhod,
hvězd spojení blahé to větí,
hle! kněžna ti zplodila knížecí rod —
tak rády to slyší ty děti.
 |  | |
