Nepopíratelná hudební vroucnost dotyká se ve všech Göthových balladách našeho srdce a naší mysli. Děj sám vystupuje velmi zvolna a tiše, téměř nepozorovaně, jen aby řídil a nesl náladu duše. Však nad lyrickou částí vznáší se kouzlo tajemství podivným nádechem oživujíc naši obraznost a vzbuzujíc poesií pološera, která jest hlavní podstatou těchto básní. Též sluší vytknouti, že vznešené umění básníkovo se jeví v nekonečných obměnách látek lyrických. Máme tu všechny stupně a odstíny od tragické vážnosti až k žertu, od děsného až k čtveračivému. Tajemně čarovnou chmurností dýše „Král duchův“; „Bůh a bajadera“ znazorňují nám oslavu pozemské lásky idealnou vroucností; „Rybák“ prozrazuje nám tajemství spolku mezi srdcem a obrazností, a „Pěvec“ v romantické průhlednosti velebí dar zpěvu a blaho jeho volnosti. Co se týká „Nevěsty z Korinthu“, Göthe sám tuto báseň nazval úpírovou, nosil ji v své mysli po několik let, až konečně r. 1779 ji sepsal. Jen takovým několikaletým duchovním pronikáním a prohlubováním podařilo se, že Göthe tento nepodajný předmět opanova s dokonalostí tak mistrnou. Toto mistrovství básnické jeví se hlavně ve sdružení antiky s romantikou. Neméně šťastně nalezen jest zvuk, v němž hrůza a láska v sebe na vzájem přecházejí, a spůsob, jak smrt a život se objímají. Po epicko-jasném úvodu přisunuje každé slovo k nám blíže divohroznou postavu, která pak na nejvyšším vrcholu zděšení nás zachvacuje, aniž by nás urážela. Putujeme mezi hrůzami, ale ony nemohou nás přemoci, poněvadž přecházejí v jasnou naději, že milenci opět v radostech se sejdou. Báseň končí tak příjemně, jako počala; nad celkem pak vznáší se nejlíbeznější kouzlo ohraznosti a nejdokonalejší jasnost poetického umění. — V „Čarodějovu učni“ vyjádřuje se pravda, že toliko mistr ovládá látku, pod jejímžto břemenem učeň klesá. Ballada o „Vyhnaném hraběti“ byla prvotně určena pro operu „Lví stolec“; Göthe schvaloval tuto látku mladým talentům pro hudební spracování. Hudební motiv této pověsti jest přestrojený pěvec.
 |  | |
