Nežli Göthe se vrátil k svému Faustu, věnoval se společně se Schillerem, jenž tou dobou se strojil k dramatickému spracování svého Wallensteina, pěstování ballady. Tento spůsob básnického tvoření leží právě uprostřed mezi básněním epickým a dramatickým. Vypravujeť jako epos, ale staví děj do přítomnosti, jako drama. Rok 1797 viděl vzniknouti největší počet ballad Göthových a Schillerových. Oba tito básníci sbírali látky, rozdělovali se o ně, a o Ibykovi, který prvotně připadl Göthovi, pracovali téměř společně.
Göthe ponořoval se ve svých balladách nejraději do bezprostřednosti a přirozenosti ducha národního. Jeho ballady jsou proto plny nejhlubšího důmyslu, jakoby sám duch přírody byl je básnil. Řídilť se Göthe svým vlastním pravidlem, že „balladě přísluší mystika, kteráž v mysli a obraznosti čtenářově spůsobuje onu předvídavou náladu, jakáž vůči podivným a ohromným silám přírodním v lidech slabších nevyhnutelně vyvinovati se musí.“ Většina jeho ballad má tedy za svůj základ ducha přírodního, jak jej podává báje. Báje a pohádka úplně vytiskly u něho dějepis, a proto není lze mluviti u něho o vylíčení velikých vášní, o světodějném obsahu činnosti poprostu lidské. Ve svém oboru pak působí Göthe s čarovnou úchvatností, a zároveň s nedostižným citem uměleckým, i když výpravnou látku vpravuje v lyrický tok, i když nápodobí prostonárodní píseň; kde náladu komickou odívá rouchem fantastickým, jeví se nejvyšší mistrovství jeho, na př. v „Svatební písni“, v „Čarodějovu učni“, v „Rej mrtvých“ atd.
