Pak šeří se ráno, tak širý ten svět,
byt v údolích, v lesích je uchystán hned,
chleb pěvci dán ve vísce prosté.
Tak chodí a žebře on[red 1] přemnoho let,
vous delší a delší mu roste;
však roste i na ruce dítě mu výš,
jak štěstím by bylo mu spěti,
plášť před větrem, před deštěm dává mu skrýš —
tak rády to slyší ty děti.
A dále ubíhala léta a dál,
plášť vyrudal zvolna a děrav se stal,
on dél by ji nemohl krýti.
Ji vida jest otec tak šťasten co král!
div snáší tu radosť, již cítí;
v ní vznešenosť pojí se s výborem krás,
jeť ze kmene zdravého snětí,
jak bohatým otec jí drahý jest zas! —
tak rády to slyší ty děti.
Tu jede kdys knížecí rytíř jim vstříc,
i vztáhla jest pro dárek ruku svou sic,
on almužnu nechce jí dáti.
On uchopil ručku a nepustil víc:
Jak živ tě jsem! tu chci svou zváti!
Kdy, jaký to poklad, dí starec mu, zvíš,
tu kněžnou ji učinit lze ti;
buď snoubena s tebou zde na drnu již —
tak rády to slyší ty děti.
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ Opraveno podle oprav na konci knihy.
