Přeskočit na obsah

Stránka:Johann Wolfgang von Goethe, Ladislav Quis - Ballady Göthovy - 1879.djvu/69

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována
71

Však z těch úžin, na nichž tíže leží,
zvláštní soud zas ven mne vyhání.
Hučivé ty zpěvy vašich kněží
bez moci jsou, i jich žehnání.
Cit kde mladý dchnul,
voda ani sůl,
zem neschladí lásky háraní.

Toho juna mně jste zaslíbila,
Venušin než jasný chrám byl pad.
Matko, slovo však jste porušila,
ve cizím chtíc, v klamném slibu stát!
Neskloní však sluch
k matky slibu bůh,
jímž chce dcery ruku odpírat.

Ze hrobu jsem nucena se bráti.
po tom statku pohřešeném jít,
ztraceného muže milovati,
krev pak vřelou ze srdce mu pít.
Konec kdy je s tím,
musím za jiným,
zuřením pak zhyne mladý lid.

Nemůžeš dél žíti, mládče krásný!
v chorobě zde zhynout musíš nám.
Já svůj řetěz dala tobě jasný,
od tebe pak kadeř z vlasů mám.
Pohleď na ni blíž!
Zítras’ šediv již,
hnědým jen se objevíš zas tam.