Ó, štěstí a ples,
lós přízniv je dnes!
Tu na prsa sobě hned spěli
a líbali, tiskli jak chtěli.
Přec konečně oba se odtrhli pak;
v své pokoje ona se bere;
k své královně vážně se panoše však
skrz meče a vějíře dere.
A kněžna zří hned
skvrn na vestě sled.
Svým důvtipem vše ona ráda
jak královna ze Sáby hádá.
I dala zavolat dvornou sem:
„My onehdy v hadku se daly,
a vy jste tvrdila proti všem,
že duch prý nesáhá v dáli;
jen přítomnost zpět
prý zůstaví sled;
v dál nikdo moc nemůž však míti,
ni hvězdy, jež na nebi svítí.
Nuž vizte! Teď u mne tu na skvostný šat
byl rozlit mok sladký pln líhu,
a hochu hned na to, tam daleko v zad
hle! vestu potřísnil v mihu. —
Již novou si vem!
Že ráda pak jsem,
že dala mi důkaz v té půtce,
ji platím! sic neujdeš důtce.“
 |  | |
