„Jsou, panno, to jsem už minule řekl,“ usmívaje se odvětil Tham a sedl si.
„Ano, ale já myslím, tu v Praze? Jak jsem o tom zaslechla —“
„Ah, pěkně vítám, pane Thame,“ ozvalo se ve dveřích, vedoucích z kuchyňky. Paní Butteauová přicházela, vítajíc ráda dobrého známého.
„Ale maminko, nechte nás, doktor bude povídati o loži frajmaurek!“
„Nechám, nechám, milé děti, jen co se zeptám pana doktora, co by rád, zdali kávu nebo čokoládu, nebo —“
„Čokoládu, maminko,“ zvolala rychle za něj mlle. Lotty. „Budeme ji píti spolu, doktore, a teď vypravujte, prosím vás.“
„Není žádné pochybnosti, že tu v Praze je také adoptační lože, t. j. taková, v níž jsou také frajmaurky,“ začal mladý filosofie doktor Václav Tham.
„A mají-li také takové obřady jako páni, když je přijímají?“ ptala se dychtivě mlle. Lotty.
Malá Betty zapomenuvši věnec na hlavě, schoulena do pruhovaného, velkého šátku jako do pláště, seděla na židlici poblíže pohovky a upřela po této otázce ještě dychtivěji velké své tmavé oči na vypravujícího. Ten se usmál a pravil:
„Ovšem, že mají. A je to dost těžká zkouška, když poprvé ‚sestru‘, jak se říká, uvádějí.“
„Ah, něco strašného!“ zvolala Lotty. Bylo však znáti, že ji to velmi příjemně rozčiluje. A Betty, jako by o nějakou strašidelnou pohádku běželo, žadonila: „Povídejte!“
Dychtivá zvědavost děvčat Thama patrně bavila.
„Nejprve zavedou tu,“ pokračoval a naschvál hodně vážně, „která chce státi se sestrou, do jizby
