„A to je pěkné!“ zvolala. „Což pak mořskou pannu není na mně ani dost málo viděti? To jsem to pěkně vyzkoušela!“
„Tak přece, doktore, pokročte!“ ozval se v tom ve druhém pokoji hlas, jenž si prve prozpěvoval úryvky z Figarovy svatby.
A doktor poslechl okamžitě. Vstoupil do pokoje, v němž podobně vypadalo jako v prvním. Na rozdíl měl na stěně zrcadlo ve skleněném, mdle broušeném, květovaném rámci a v jednom koutě bledě zelenou španělskou stěnu, polepenou barevnými i černými obrázky. Nábytek byl různý, ne valný a jen pohovka květovanou látkou potažená svědčila svým vyřezáváním, že pamatovala lepší časy.
A na té pohovce seděla, vlastně víc volně ležela, majíc nožky opřeny o stoličku osmnáctiletá mlle. Lotty Butteau, člen Bondiniovy společnosti v Nosticovském divadle.[1] Napudrovanou hlavu měla opřenu o lenoch pohovky, kulatou bradičkou hezky vzhůru, tak že jí bylo pěkně viděti i bílé hrdlo i, jak pruhovaný živůtek byl vystřižen, půvabnou šíji, kterouž fichi volně přes ňadra uvázané spíše odhalovalo nežli ukrývalo. A zase si juž pozvukovala, nedbajíc šití, divných látek a divadelního šatu nějakého, rozložených po pohovce a kolem po židlích.
„Tak už to víte, doktore?“ ptala se vstupujícího nehnuvši se. Jen se pousmála. Ale hned jako rybka se vyšvihla, když doktor přisvědčil, a juž shodivši s pohovky barevnou látku, zvolala: „Tak pojďte, sedněte si. Semhle — a povídejte. Je tak ošklivě venku, brr — jak ten déšť šlehá do oken! To se bude poslouchati! Tak tedy, prosím vás, je-li pravda, že jsou také frajmaurky?“
- ↑ Nynější král. zemské německé divadlo.
