a uvidí-li ho? A co tam? Že by snad — Ó, to snad ne! Nedej, Bože!
Tak student pomýšlel, drže své složené vysvědčení pevně v hrsti. Prve je radostí ani neschoval, nyní zapomněl a ani by v té tlačenici nemohl. Jen lokty pracoval, prodíraje se zástupy, nebo se prosmykoval a provlekoval jako úhoř, až všechen zardělý a zpocený přece pronikl až ke klášterské fortně.
Byla i s branou zavřena. Tu byli zvědavci sraženi jako zeď. Císař je tedy v klášteře. Čekají tu na něj. Udýchán stanul student u fortny, kterou mu Růžička otevřel, náhodou v tu chvíli k okénku přistoupiv a jej shlednuv.
„Pojďte! Pojďte!“ volal na něj vrátný fortnu za ním zavíraje. „Je tu — císař je tu! Co se to děje! To bude! To bude!“
Ale mladý Věk nedbaje jeho výkřiků ptal se chvatně, kde je, kde je císař, a juž chvátal do hlavní budovy klášterní. Ale tam se ve svém chvatu zarazil, pod samými schody, s nichž se ozývaly hlasy a řinčení zbraně. A hle! Kdo to dolů sestupuje!
Student upíral užaslý zrak na skupinu neobyčejných hostí. V čele pán slušně vysoký, v tmavozeleném kabátě s portami a s hvězdou na prsou. Vedle převor ve slavnostním taláru, za nimi několik pánů, jistě generálů, v premovaných kloboucích.
Pochyby nebylo. Ten první, hle, toť sám císař, třeba že nebyl ani tak skvěle oděn jako jeho družina.
Nikdo ze všeho průvodu si nevšiml mladého rhetora dole pode schody nyní uctivě ustupujícího, jen ten pán v čele. Upřel své chrpové oči na studenta a juž mu kynul.
František Věk přistoupil maje smeknuto a hluboko se bezděky ukloniv odvážil se, všechen z rozpaků zardělý, vzhlednouti k císaři. Ale jak ten pro-
