Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/69

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
70


mluvil, vzpamatoval se a bystře císaři odpovídal, jak se jmenuje, odkud je a ochotně podal vysvědčení, když císař chtěl také zvěděti, co v ruce má.

Císař začal po česku, hned však obrátil do němčiny, když zaslechl, že před ním stojí student. Proletnuv zrakem jeho vysvědčení usmál se, vlídně hlavou pokynul a vraceje list řekl: „Bravo.“ Pak ku převorovi se obrátiv pravil: „O tohoto studenta bude také postaráno.“

To juž kráčel dále a družina jeho za ním, a převor také vyprovázeje mocnáře.

František však stál tu dosud jako sloup, a jako za viděním upíral zraky své za odcházejícími pány v lesklých uniformách. A juž zmizeli, juž ohlas jejich kroků a zbraně umlkl; v tom z venku zalehl až sem hlučný, jásavý pokřik, vítající patrně císaře z kláštera vycházejícího.

„Tak, tak! Jen jásejte!“ opodál ozvalo se trpce, ano rozhořčeně. Student probrav se ze svého úžasu ohledl se. Výše na schodech stál pater Anselm dosud ještě ve slavnostním klášterním hávu. Ale líce jeho nebylo nikterak slavnostní. Z něho i ze zachmuřeného pohledu zármutek i hněv mluvily. Chvíli jako by váhal, čekal a teprve když se onen jásavý pokřik více neozval, pustil se po schodech dolů, snad za převorem, Františka si ve svém rozčilení ani nepovšimnuv.

V tom ozval se zvonec hlásající, že je poledne a čas do refektáře. To trhlo choralistou. Hnal se nahoru do světnice, aby se převlekl a spěchal pak do refektáře posluhovat. Nahoře nezastal nikoho. V refektáři čekali už kamarádi choralisté. Z velebných pánů však dosud nikdo nepřišel. Na stolích bylo prostřeno, dlouhý, rozlehlý refektář však zůstával tich. Sluníčko proniknuvši z mraků, ozářilo jej i jeho pěkné stuko na stropě a z části na stěnách i krásné, veliké obrazy