nem Bohem —“ a juž co nejbystřeji zahnul do své chalupy, kde zmizel jako jezevec v doupěti, zanechav na silnici překvapeného, zaraženého studenta.
Ten, jakkoliv měl starocha rád, tehdy se na něj zamrzel, a umínil si, že tak hned se s ním nezastaví, toho že se bude chrániti.
A tak mladý Věk se vrátil s nepořízenou v tomto ohledu i tohoto roku do Prahy. A zase do kláštera. Přijali ho tam a nechali si ho, třeba že se mu juž hlas změnil. Oblíbiliť si všichni čiperného studenta, zvláště sám převor, a měli ho jako za svého. A mladý Věk, nastávající rhetor, také se juž tak bolestně s domovem neloučil jako minulá léta, a v klášteře tak velmi po domově netesknil jako jindy. Zvyklť už, maje tu téměř druhý svůj domov.
Jen pater Matiáš mu scházel. Na něj počal zase častěji vzpomínati, když se ocitl opět v tichých zdech klášterních, když procházel se zahradou v podzimním pestrém hávu, kde ještě loni s bělovlasým bibliothekářem se procházel a jemu na jeho žádost vypravoval o prázdninách a o domově. A když František poprvé zase vstoupil do bibliothéky, ozářené světlem podzimního, jasného odpoledne, tu se mu oči zakalily, an je upřel ke známému tmavému, dubovému stolku u okna, kdež pater Matiáš u foliantu sedával, kdež také usnul na věky a kdež nyní bylo prázdno…
Poněvadž bylo známo, že byl jako assistentem nebožtíka bibliothekáře, nezabránili mu přístupu do bibliothéky ani teď. Ano nový bibliothekář, pater Anselm, vyžadoval si jeho služeb a pomoci leckdy. František byl tomu rád, třeba že to nebylo juž tak jako za nebožtíka.
Pater Anselm nebyl tak horlivý, neměl knih v takové lásce jako pater Matiáš, a proto ani tak často do bibliothéky nepřicházel. Že však mladý Věk po-
