Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/64

From Wikizdroje
Jump to navigation Jump to search
Tato stránka nebyla zkontrolována
65


však těch on si ani nevšimne, vůbec nevšímá si nikoho jako dříve. Pořád je takový bubák —“

„A zlobí-li se ještě —?“ ptal se František.

„Ba zlobí“. A matka pověděla, jak ho zastavila, když ten zákon o víře přišel a jak mu sama jsouc potěšena řekla, že je teď asi rád, že bude míti pokoj.

„Podíval se na mne jako výr a povídá: ‚Jsem rád, ale udavači mají po všem.‘ A odešel. A tak jsem se vícekráte k němu nehlásila, když je takový zatvrzelec.“

Tak matka vypravovala, a synka to také zamrzelo, neb znal její nejlepší vůli a jak o Žalmanovi smýšlela. Proto se také po něm pak tuze nesháněl a nedbal, aby s ním mohl promluviti. Než to přání živé měl, aby starochovi mohl jednou pověděti a jej přesvědčiti, že ani on ani matka ho neudali, že skrze ně nepřišel o svou starou bibli. Však hned tenkráte, když František poprvé vlezl po žebříčku k oddělení s knihami zapovězenými, pomyslil si: Kdyby tu tak byla Žalmanova bible! Však by ji poznal už po těch obrázcích. Než nadarmo ji tam hledal. A Žalmana přesvědčiti bylo nesnadno, zvláště když ho tak málo vídal a tak dlouho s ním nemluvil.

Až poslední prázdniny, kdy přišel poprvé do domova jako praemiant, setkal se se starým, někdejším sousedem na silnici u sochy sv. Jana.

František se dal s ním do řeči. Starochovi to nebylo patrně tuze vhod. Nějak byl neklidný, na studenta se ani tuze nedíval, a když se podíval, tak plaše a zkoumavě a nějak rozčileně se poškubával za límec své kazajky. Také jen zkrátka odpovídal. Jakmile se však mladý Věk zmínil o bibli, tu starce jako by bodl.

„Toho nechme, co pak bychom o tom mluvili… Oni v klášteře — Maminka — ale nechme toho. S Pá-