Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/42

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována
43


přivezti odpověď, že maminka měla poslední dobu o něj, o Františka nějak strach, protože se jí smutné věci o něm zdály, tak aby psal, aby se přesvědčila, že je zdráv a jak mu je. Nebylo možná odpověď odložiti. Napsal ji tam v hospodě, a tak, nežli ji dokončil, nežli se Šulce na domov přece také vyptal, valně se připozdilo.

Bylo už jedenácte hodin, když maje matčin list v kapse a škatuli s koláči pod paždí došel klášterní fortny.

Růžička byl vzhůru čekaje netrpělivě nočního výletníka. Notně mu vyplísnil za to, že se tak toulá a co mu juž strachu nahnal. Udobřil se však záhy, když mladý choralista otevřel škatuli. Tu se smály na něj, na Růžičku, koláče tvarohové, povidlové, se sýrem, s jablkovým povidlím a se sladkou moučkou, jakých jindy nejídal, a jaké jen „tam v těch horách“ dělají, jak říkával, s nadšením o nich vypravuje.

Nyní je juž očima polykal. František ho dlouho nemusil ovšem zváti. Růžička se „do toho od mouky“ dal a koláč za koláčem mizel v jeho velikých ústech. Jedl, až se mu veliké jeho uši hýbaly.

Pak když škatuli skoro do polovice vyprázdnil, vedl Františka do choralistské světnice, jež byla ve druhém patře.

Cesta byla nebezpečna tím, že by některý z velebných pánů přece mohl je zaslechnouti, jak by šli obyčejnou chodbou, kolem cellí.

Růžička chvilku přemýšlel, neboť běželo nejen o chlapce, ale i o něj, a proto také poradil jinou cestu, zatajiv při tom svému chráněnci jednu její velikou nepříjemnost. Vedl jej nejprve postranní chodbou, do níž padal slabý zákmit svítilny z chodby hlavní. Toho světla bylo jen tolik, že nemusili tápati