pod pláštěm dvě láhve vína, které Věk poslal paní Butteauové, a v kapse dlouho juž nevídanou sumu peněz, kterou mu Věk šetrně nabídl s tou jedinou podmínkou, aby o tom Thamovi a Paule nic, ale ani slova neříkali. Posílal je paní Butteauové, aby mohla vše opatřiti, co Paule by bylo nutno. Pan Butteau byl pitím a radostí rozjařen a cupal v chatrném svém plášti, zimy necítě, za chumelenice chutě ke svému nuznému obydlí.
Tou dobou přecházel Věk nahoře ve světničce, již mu hospodský za ložnici vykázal. Aby ulehl, na to neměl ani pomyšlení. Přecházel, opět stanul u okna hledě do tmy a naslouchaje větru, jenž hnal sněhové proudy do rachotících tabulek. Hlava mladého muže byla rozpálena, nitro všechno pobouřeno. Přineslť mu dnešní den, a zvláště tento večer tolik dojmů. Myšlénky se mu jen míhaly. Brzo byl tu, brzo tam. Vzpomínal na Paulu, jež stala se právě těchto chvil matkou. Myslil na Thama, jak se změnil, jak byl roztrpčen, rozhárán… Bezděky také Věkovi připadlo, jak Bettina tam u té chalupy, kdež kladli mrtvého herce do rakve, za Thamem volala: „Abyste měl do hospody!“ Vzpomněl proto na to, že se mu zdálo, jako by Tham více pil než jindy. Ohlušoval svou nespokojenost. Je nešťasten a přece šťasten. Má Paulu, kterou miluje. Ano, miluje ji — ale je nešťasten, že se vzdal svého působení. A jak by on, Věk, jak by on byl spokojen, až by měl, co chtěl, muzikantský život? Jak by bylo s domovem? Jak by vzpomínal na předobrou matku a neduživého otce? Tham ho tak zrazoval, aby tak nečinil, aby zůstal! A on má zkušenost! V tom opět mihl se Věkovi tvrdý truhlář, herci jím vyhození, rakev a v ní vyzáblý herec v bídě zesnulý, kterého farář nechtěl ani zaopatřiti jako člověka ze společnosti vyvrženého…
| Al. Jirásek: Sebrané spisy. II. | 18 |
