Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/251

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
252


„Bude mne velice těšiti, pane Butteau. Vy jste na mne zapomněl. Jsem Věk —“

Pan Butteau byl nesmírně překvapen a pak u vytržení. A juž seděl vedle bývalého učitele své dcery, který ho nyní pozval na teplou večeři, který dal přinésti pivo a pobízel ho, pořád ho pobízel. Staroch jedl a zapíjel si chutě a rozehřívaje se hovořil víc a více, jsa samá ochota a laskavost, samý údiv a úžas.

Tham zatím byl už dávno odešel. Pospíchal, jsa všecek vzrušen. Věk se brzo dověděl toho příčiny. Řeklť pan Butteau směje se, že nad jejich bytem kroužila vrána, že je dědečkem, že má Tham synka.

„Jen aby to dále dobře dopadlo,“ řekl zase starostlivě, a zase už, pojídaje a zapíjeje, byl patrně hladov, mluvil o své manželce, ta kdyby tu byla, jak by se divila. Ale že teď nemůže, zítra však že přijde sama, anebo že pan Věk ji musí navštíviti. A tu juž staroch podotekl, že u nich už tak teď není, jako bývalo v Řeznické ulici, že se jim nějak nedaří. Nenaříkal však tuze, bídu, jak mohl, zastíraje a sám sobě vymlouvaje.

„Ale to nic — ale to nic. Ono zas bude dobře. Jen co Lotty dostane místo. — A má naději na tuze krásné místo. Jak by ne, takový talent! Však víte, prosím, sám. Viděl jste ji a slyšel. Jak krásně hraje a jaký má hlas! Když jste spolu zpívávali! Ó, to bylo rozkošné. Ale měla nehodu. Intriky, samé intriky ji vypudily z Prahy. Nepřáli jí, záviděli jí její talent. Ten má po dědovi —“

A juž byl v rodinné kronice, juž vypravoval o svém dědu a otci, o maršálkovi Bellileovi, citoval po francouzsku jeho slova.

Bylo juž pozdě na noc, sousedé byli juž dávno odešli, když se starý Butteau ubíral z hospody, nesa