„Však to nebude ustavičně. Společnosti se povede jinde lépe, a pak —“
„Ó, příteli, nevím, nevím. A kdyby! Jen abych se z toho vyprostil! No, nechme toho. A jak vy — také něco o vás. Často jsem na vás vzpomněl. Víte-li, co jsem vám tenkráte řekl —“
Věk přisvědčil. Porozumělť nyní tuze dobře, že Tham tenkráte juž zápasil, že v něm bojovala láska k vlastenecké práci a láska k Paule.
„Paula o vás kolikráte hovořila. Ta se podiví, až vás zítra uvidí. Přijdete přece k nám. Já pro vás přijdu. Ta se podiví! A chudinka, s řečí — pořád je to stejné —“
Za těchto slov se Tham zasmušil, obočí stáhl, a juž sáhl opět po korbeli. Napiv se obrátil se přímo k Věkovi a pravil:
„A jak vy? Jak se vám vede? Jste-li spokojen?“
„Nejsem,“ zvolal Věk živě. „Nejsem, kupectví mne tuze netěší. Chtěl jsem — chci vlastně — všeho nechati —“
„Jakže! A co chcete počíti?“
„Chci do světa. Chci se oddati hudbě —“
Tham chytil ho za ruku, jak ji měl na stole položenou.
„Jen to ne!“ zvolal. „Jen to ne, příteli! Podívejte se na mne, na nás všechny — uvidíte život umělecký!“
Věk si vzpomněl na rakev a na mrtvého herce.
„A v jakém jsme opovržení,“ pokračoval Tham. „Hleďte, tam ti měcháči a maňasové hloupí, jak na mne hledí i na vás, že se mnou sedíte. Vy jste si toho ani nevšiml. Bída, bída!“ opakoval Tham stahuje obočí a zuby zatínaje. Odmlčev se pokračoval:
„S vámi by bylo ovšem trochu jinak — Nebyl by z vás opovržený komediant, ale řeknu vám to
