nemohl jí odepříti. Tenkráte se společnosti dařilo dosti dobře. Ale pak se to pojednou změnilo. Uhodily zlé časy. Tu mně zase česť nedala, abych odešel; když jsem užil dobrých časů, nechtěl jsem jich ve zlých opustiti. Paula také nechtěla od rodičů. Měla je příliš rada, zvláště matku. Ale oni s ní nejednali tak upřímně. Skrze ni na mně všecko vymamovali, dal jsem jim všecko, co jsem kde sehnal od přátel a známých. Až jsem pak prohlédl. To všecko Lotty a ta žabka Bettina. Stará je dobrák, ale tu měly ve svých rukou.“
„Měly?“ tázal se s udivením Věk, an Tham z korbele si přihýbal.
„Ano, měly,“ odvětil Tham, všechen už ve tváři zardělý. „Ano, protože Lotty utekla, když bylo nejhůř, s prvním milovníkem. To byla rána pro společnost a pro rodinu. Tu jsem pak teprve nemohl odejíti.“
„A nevrátila se Lotty?“
„Nevrátila. Ó, ta se nevrátí, až jí bude zle. Nezbylo nic, než abych hrál také za uprchlého. A tak hraju, příteli, milovníky!“
Tham se trpce zasmál. Pak pokračoval.
„Za Lotku není náhrady. Betty na všechno nestačí. Je to psota. Bylo by nejlépe také vzíti do zaječích. Ale jak bych to mohl těm starým udělati? Oba jsou dobráci — nejsou zlí, ale slabí. Kdybych odešel, co by si počali? A teď, právě teď, když — — Ne, nejde to, nejde, už mi to tak souzeno… Co jsem chtěl, kam jsem mířil! Co jsem mohl ještě vykonati!“
A Tham položil před se na stůl zaťaté ruce.
„Nepíšete nic nyní?“ ptal se Věk.
„Psáti! Jaké psaní! Brk otupěl — silent Musae. Jaká práce v té sprostotě, v těch všedních starostech —“
