už na síni hlasy nejvíce panny Bettiny, a venku zas. Dožadovala se patrně, a to juž dosti prudce, peněz na Thamovi.
„Maminka nemá ani haléře — nemáme ani na večeři. A Paule není dobře —“
„Mám jenom ten dvacetník — a dám-li vám ho, uvaří maminka kafíčko — a bude po všem. A Paula nebude míti nic.“
„Paule je zle —“
„Uháníte mne s ní pořád. Všecko jen na Paulu, a vy si to necháte. Nic nedám, dám jí to sám,“ dodal Tham prudce a rozhodně, a juž zabočil v pravo a nedbal ani, když Bettina za ním všechna popuzená volala:
„Abyste měl do hospody —!“
Věk trnul. Bettina se kmitla kolem. Hleděl za ní, pak vystoupiv na cestu bral se chvatně za Thamem.
Dohonil ho až na náměstí v osvětleném hospodním průjezdu. Šel kolem něho, jako by o něm nevěděl, ale ohlédl se po něm nápadně. Tham se zastavil, hleděl za okamžik na Věka, pak rychle pokročil podávaje pravici a zvolal:
„Příteli! Vlastenče! Jste-li to opravdu vy?“
A juž svého někdejšího tichého soka objímal.
XXV.
Divná příhoda.
Venku se chumelilo a mrzlo. V hospodské jizbě dřevěného, učouzeného stropu bylo teplo a příjemně. U dvou stolů sedělo několik králických sousedů při korbelích, u stolů blíže „šenktiše“ u dveří tři vozkové, kteří hráli v karty. Sousedé dnes všichni upírali zraky
