Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/238

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
239


za postelí přichystány i s uzlíkem nejnutnějších věcí. Všecko to zanesl na vůz, jenž už před domem čekal. Bylo časné, listopadové jitro. Tma se ještě rozkládala vůkol. Nikdo si těch uzlíků nevšiml. František jen málo snídal, třeba že ho matka nutila, aby jedl a se zahřál, že je venku mrazivo. Nemohl. A přece neměl se nějak k odchodu. Pořád jako by otálel, jako by něco sháněl, až otec sám ho pobídl. Přistoupil k jeho loži, políbil otci ruku a řekl:

„S Pánem Bohem, tatínku.“

Řekl to nějak měkce, že si toho sám pantáta povšiml. Když mu matka dělala křížek na čelo, všimla si, že má oči zakaleny, a když ho vyprovázejíc přišla s ním na síň, tu ji z nenadání chytl, objal, políbil ji na ústa a ruce jí líbal. Pak skočil do vozu. — To vše ji dojalo, ale ještě více se tomu divila. Co že byl tak dojat? Vždyť jede jenom na několik dní. Podivila se pak ještě více, když ráno jdouc z kostela, sešla se s kmotříčkem a od toho uslyšela, že včera večer na něj František čekal, aby mu dal s Pánem Bohem, že pojede do hor, do Králík.

„Ale byl vám při tom, jako by jel do Ameriky,“ dodal regens chori. „No, je to taková měkkota. Dobrého srdce hoch — opravdu.“

Věkovou však ta chvála znepokojila. Nedalo jí, a odpoledne, jak jen měla trochu pokdy, zaskočila si také ke starému Žalmanovi. Dověděla se, že tu František včera také byl. Starý tkadlec se ovšem divil, co že se Věková tak vyptává, s jakou František odcházel a jaký byl.

„S jakou by odcházel,“ děl, „jako vždycky. Je to hodný hoch. Dal s Pánem Bohem, no, ano, ruku mně podal, a pak mně pohladil po hlavě, po vlasech, a povídá, abych byl hodně zdráv; to je pravda, to nedělává. A kdyby byl trochu rozlítostněn! Však to